Učitelské osnovy jsou určitým kompromisem mezi přijatelnou realitou a teoretickou ideou. O tom jsme se mohli přesvědčit sami na vlastní kůži a jako dospělí máme srovnání školní výuky a praxe. Kolik vědomostí ve skutečnosti v životě využijeme? Většina lidí vám na tuto otázku odpoví stručně a jasně – téměř nic. Středoškoláci obvykle vystačí se základními počty a schopností číst a psát, řadu informací ze svého oboru totiž získají až v průběhu praktického života. Žádný absolvent navíc není schopen plnit zadané úkoly v zaměstnání, musí se nejprve zaučit a k tomu jej žádná škola nedokáže připravit. Každý obor má svá specifika a ta se dokonce odlišují mezi konkurenčními firmami.
Atletika a gymnastika
Specifickým předmětem základních, středních a dokonce i vysokých škol je tělesná výchova. Měli bychom však k této záležitosti přistupovat se značnou rezervou. A to z několika důvodů. Prvním z nich je klesající fyzická zdatnost dětí a mladistvých, což je způsobeno odlišným životním stylem ve srovnání s dobou konce dvacátého století.
Požadavky na tělesné předpoklady dětí již v dnešních osnovách nejsou aktuální, ve společnosti narůstá počet mladistvých s nadváhou a obezitou, mění se i jejich orientace spíše na technické vymoženosti mobilních telefonů a sociálních sítí, převládá sedavý způsob života, cestování automobily a minimum pohybu ve volném čase.
Naštěstí všechny děti otylé nejsou, ale zde přichází další kámen úrazu – nucené zaměření tělocviku na určitá odvětví, jimiž jsou zpravidla atletické disciplíny, gymnastika, plavání a míčové hry. Řada dětí má předpoklady k některým sportům, kterými se školní tělovýchova vůbec nezabývá, např. cyklistika, tenis, stolní tenis, turistika, kanoistika, golf, horolezectví atd. A tak se často stává, že obratné děti a sportovně nadané zbytečně marní čas na atletickém tartanu anebo se stresují při provádění výmyku na hrazdě.