Andrea vystudovala střední odbornou školu textilní, nastoupila do podniku a pracovala. Pracovala ráda, což o to, ale jednotvárná práce ji postupně začala lézt krkem, výroba konfekce jako podle drátku. Prostě ta její práce už měla málo společného s kreativitou, na kterou se tak těšila při studiu, jak jí bude moci v práci uplatnit a rozvíjet. Do zaměstnání nastoupila plná snů a představ, horlivá pro svoje povolání a díky jejímu zápalu pro práci, byla také přijata. Usedla tedy do kanceláře s dalšími podstatně staršími ženami a natěšená se vrhla do díla. Ale stále jen dostávala úkoly, ze kterých radost neměla žádnou.
Různé propočty, statistiky, co starší kolegyně nechtěly samy dělat, přehodily Andree. Andrea občas doslova urvala nějaký zajímavější pracovní úkol, třeba návrhy úborů pro hostesky na evropské setkání jistých politických představitelů, chopila se práce s elánem, chtěla odvést svoji práci co nejlépe, aby naše české hostesky byly opravdu za bohyně, ale všechny ty směrnice, kolegyně i zkostnatělé vedení z její kreativity nemělo žádnou radost. Opět se vše jen škatulkovalo do kolonek a prostor pro tvořivost nikde žádný. Dokonce chtěla svoje nápady konzultovat s děvčaty na dílnách, ale ani tam nepochodila. Holky byly zvyklé na své staré koleje, proč by se měly učit nějakým novým trendům a pokoušet se o inovace. O pět let později už Andrea chodila z práce otrávená a znechucená. Když na svém těhotenském testu objevila dvě čárky, byla štěstím bez sebe a to nejen, že se na miminko se svým přítelem opravdu už chystali, těšili, ale i proto, že vlastně vypadne z toho zaměstnání, do kterého se po maturitě tak naivně těšila.
Mateřská rychle utekla a bylo třeba pomýšlet na návrat do práce. Andrea ovšem návrat do své kanceláře zcela zavrhla. Už nikdy. Nikdo s ní ani nepohnul. Postavila se na vlastní nohy, vytváří své vlastní kreativní návrhy, které také realizuje, nevyhýbá se ani netradičním materiálům, jako jsou krajky, baldachýn a další, a je konečně šťastná i ve svém pracovním životě.